Gameroom - palác

Dnes se rozhodla pro menší průzkum po paláci. Spoustu místností ještě neviděla a proto se rozhodla to napravit. Její zvědavost jí zavedla až k bílým dveřím, skrz které viděla jasně že v místnosti se nachází přímo ten, kterého ze všech nejvíce chtěla poznat. Lehce se usměje, ale pak ten úsměvhned skryje, aby jí neovládlo nadšení. Byla bych naivní, kdybych si nechalaujít tuhle příležitost. Zhluboka se nadechne a vejde dovnitř. Na sobě měla růžové šaty, které jí sahal až po kolena, vzhledem klamala, takhle s blonďatými kudrlinkami vypadala jako anděl. Zavře za sebou a když se otočí zahraje parádní divadlo, že si krále předtím nevšimla. Vaše veličenstvo já... Udělá pukrle, které si před zrcadlem nacvičovala hodiny a poté se nadzvedne, prsty zavadí o lem šatů a jak rucce zvedá zachytí je a poté je nechá mezi prsty zase propustit. Omlouvám se jestli jsem vás vyrušila. Chcete abych odešla? Zeptá se jej, i když navýsost chce zůstat, nemíní být průhledná že se mu sem vecpe.

Bere jako dobré znamení, když první co od něj vidí je úsměv, ten úsměv mu oplatí, ale pak sklopí nesměle zrak dolů ke spičkám bot a sevře lem svých šatů mezi dlaně. Když pronese svůj návrh opět zvedne zrak a pomalu k němu krok. No snad nebudu moc smělá, když hrdě prohlásím, že vás v kulečníku porazím. Pronese s andělkovským výrazem a pomalu k němu přejde. Merliah Goodwin, jméno mé. Výhru mám dokonce i ve jméně. Dojde ke kulečníku a jako profesionál zatočí tágem a poté se o něj opře. Snad mě ale má výhra nebude stát hlavu. Nadnese, přece jenom porazit krále to je něco co jen tak někdo neřekne.

Nad jeho větou, jenom pokrčí rameny. S tím počítám, že byste mě utěšil. Pomyslí si, ale její představy jak by ji mohl utěšit jsou mnohem barvitější, ostatě v tomhle případě by prohra nebyla špatná. Pohlédne si mezitím hrací plochu, koule které jsou již připavené na to, jen aby je rozstřelila. Nejsem ten typ, co by po výhře rozhlásil do každého bulvárního tisku, že obyčejná dívka porazila krále. Promluví nakonec, když jí dá možnost začít, přejde na úžší stranu stolu a prohlédne si opět koule před ní. První si zatočí bílou kuličku, je to bezvýznamné gesto, ale přitom se zadívá na krále. Nakonec nehtem si zase upraví bílou kuličku aby byla přesně v linii, přičemž se musí trochu předklonit a poté jen namíří tágo k bílé kouli, chvíli jej jen tak považuje mezi prsty a nakonec vystřelí. S tím se napřímí a sleduje jak první plná padne do díry. Plné. poznamená a bez dalších okolků přeje k bílé a postaví se zády ke králi, a střelí další do díry, následující se jí ale nepodaří.

Při jeho větě lehce nadzvedne obočí a zvědavě se zavrtí. Jazykem si přejede přes rty. A co by to mělo být? Zeptá se nakonec. Moc dobře si všimne jak na ni mrkne. Na rtech se jí přitom zavlní úsměv.I když to nevidí, je jí jasné, že se podíval, přece jenom její výstřih má co do sebe a snad i proto se předklonila tak hluboko aby mu poskytla tenhle pohled pro bohy. Když tah pokazí, postaví se lehce stranou a čeká, až vystřelí, když se mu první tah povede, přikývne hlavou a čeká co se bude dít dále, kyž se postaví blízko ní, ani se nehne, ale teprve když se zaměří na kouli, postaví s vedle něj, snad jenom jako nevinný rozptyl. Čeká jak to tedy dopadne.

Nad tím jenom doopravdy pozvedne oboč a zašklebí se. Tak to už stojí na zváženou, ale kvůli své zvědavosti charakter měnit nebudu. Pokrčí rameny a poté se už jenom věnuje hře. Ostatně měla tušení, jak jeho střílení dopadne, když se vedle něj postaví, a proto musela krotit své nadšení, když se tak doopravdy stalo. Ne že je na řadě, ale že na něj má vliv, to jí udělalo radost. Když se k ní otočí, nahodí svatouškovský výraz a nad jeho ěou, jenom přikývne zrak. Protáhne se kolem něj, ano dělá to naschvál, ale přitom výraz nemění. Tváří se jako by její největší starostí byly koule na stole. Postaví se k bílé kouli a sehne se, připravena vystřelit.

Moc dobře slyšela jeho polknutí, ale ani tak se její tah nemění. Jediné co vidí před očima je bílá koule. Když vidí, že se přemístil k ní, zhluboka se nadechne a vydechne. Ještě nestřílí, počká až učíní on svůj tah. Cítí jeho ruku na svých zádech a na chvíli přitom zavře oči. Škoda že ne vše je tak jednoduché. Co ale nečeká je že rukou se bude hýbat níž. Na prázdno teď polkne ona a opět se zaměří na bílou kouli. Vystřelí a nějakým zázrakem se trefí. Se spokojeným úsměvem se zvedne a jazykem si přejede po dolním rtu. Jeho pochvalu bere jenom jako třešničku na dortu. A to není vše co umím. Ani se nehne, jen se na něj dívá.

Stojí tam, zády se nevinně opře o stůl. Stojí tam a nevinně se tváří jako andílek. Vnitřně ale nadšeně křičí že se jí podařil tah. Větou, kterou ale vysloví jí parádně nahraje. Zahraje mu pardání divadlo. Táhgo odloží na stůl a poté se postaví přímo před něj. Mohu vám jenom prozradit, že by se vám to i líbilo. Oplatí mu otázku stejnou větou, jako on řekl jí. Poté pokrčí rameny, vezme si své tágo a jde se trefit do další koule.

Postaví se k bílé kouli a když se jí zeptá na tu poslední otázku, zarazí se a nyní je její úsměv špíše ďábelský než andělský. Tágo odloží na stůl a docela drze se otočí k odchodu. Možná někdy jinde. Ukloní se a pak se do široka usměje. Vaše veličenstvo. S tím se rozejde směrem ke dveřím.

Tuší, že jej zanechá zmateného, a když slyší co, pro sebe se usměje. Když ji ale chytne za ruku a otočí ji, v jejím obličeji se mihne strach. Lehce se ošije, podívá se na své zápěstí, které ji drží pevněji a opět se ošije. Najednou neví co říct. Ani se mu nemůže podívat do očí. Netušila, že král může být tak hrubý vůči ní.

Když jí pustí zápěstí automaticky si jej začne mnout. Potichu poslouchá jeho slova a když se od ní odvrátí, podívá se na něj. Když si vezme sako, přejede si jazykem po zubech. Když jí poručí ať jde jenom kývne a dá se na odchod, nezapomene při tom prásknout dveřmi. Když je pryč z místnosti, rozeběhne se pryč. Je šílený, je nebezpečný. Zní jí v hlavě. Možná měl pravdu možná na to není připravena, ale možná z ní teď mluví jen strach, který v ní vyvolal.